Vážení přítomní,
když dnes přemýšlíme o pojmu „národ“, asi se shodneme, že jedním z jeho základních kamenů je
- společně sdílené vnímání historických událostí
- společné symboly
- to, jak společně vidíme tu či onu výseč minulosti.
Nemusíme být každý odborníkem na dějiny, nemusíme každý znát všechny souvislosti a podrobnosti. Ale neměli bychom ztratit schopnost společně vykládat ty důležité okamžiky, v nichž se formovala česká státnost, česká národní identita, česká státní idea.
Když se např. řekne 28. říjen 1918, snad každému vytane na mysli vznik samostatné demokratické Československé republiky jako vrcholu národního snažení mnoha generací.
Co nám vytane na mysli, když se řekne 21. červen 1621 ? Ptal jsem se na to několika školáků. Někteří z nich mi řekli – poprava 27 českých pánů. Jakých pánů a za co byli popraveni – to už nevěděli. Jak jim to jednoduše vysvětlit a nezaplést se do přediva dějinného kontextu, podmínek, atmosféry – tak odlišných od těch našich dnešních ?
Nuže, zemřeli za hodnoty, které bychom nejspíše pojmenovali dnes takto : svoboda, tolerance, pluralita, suverenita, individualita, právo volby. Oni jim říkali jinak – ostatně v jejich době ani český národ nebyl ustaven způsobem, jak jej známe dnes – ale obsah těch termínů je stejný.
Veřejná exekuce 27 účastníků českého stavovského protihabsburského povstání byla barbarsky krutou i na měřítka 17. století. Myslím, že ti kdo ji nařídili a vykonali, netušili, že tím právě vytvářejí krvavý symbol, který přetrvá staletí. Asi se domnívali, že popravená těla se rozpadnou v prach bez vzpomínky, zabavený majetek se rozpustí v rukou těch, kteří jej ukradli a exulanti – ti kteří museli utéci aby je nestihl podobný osud – se rozplynou kdesi v daleké cizině. Nestalo se tak.
Je pozoruhodné, že i po 389 letech se tady scházíme, abychom si tuto obět´ připomněli. A je to dobré znamení. Dnešní doba je rychlá, těkavá, přeplněná novými informacemi a událostmi. Nepřeje příliš takovému vzpomínání. A možná těm, kteří nás z dálky sledují, připadáme patetičtí, směšní, nebo jaksi nepatřiční. Možná někdo, kdo se považuje za Evropana s velkým E a pojmy jako vlast nebo národ považuje za jakousi veteš minulosti, o nás zítra napíše do těch či oněch novin, jak jsme zoufale mimo a vysvětlí nám, že to všechno v roce 1621 bylo všechno úplně jinak.
Dámy a pánové, nenechme se tím zmást. Nejsme ani patetičtí, ani směšní ani nepatřiční. Nepatřičný je právě a jenom ten, kdo si to myslí. My jenom hlídáme a opatrujeme památku, která se nesmí ztratit, protože je součástí české národní tradice, součástí toho, co nás všechny formovalo a formuje, a to včetně těch, kteří to bud´ ještě nevědí nebo si to odmítají připustit. Jsme něčím jako strážci kmenového ohně. A to je čest.
Vzpomeňme tedy dnes s úctou 27 umučených, jednoho každého zvlášt´, 27 individuálních lidských osudů různého původu a různých motivů, ale nezpochybnitelné statečnosti. A bud´me na ně hrdí.
